Aktuality z médií

Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení hráčů pod krkem

Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení hráčů pod krkem.

Komentáře (15)

Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení a registrovaní uživatelé. Přihlašte se zde

  1. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    tobro     před 4 lety 28.12.2019 21:33 |  
    1 2

    Ale vložil...

  2. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    Qope     před 4 lety 29.12.2019 10:48 |  
    8 0

    "Já nemůžu mluvit, jsem teď naprosto nepoužitelnej!" ... po odvetném zápase Sevillou. :-) V tu dobu jsem ho ani neslyšel jak se okolo řvalo, jen jsem na chvilku viděl, že tam něco emotivně povídá. Tak jsem si to později pustil. A následně jeste několikrát. Tyhle nehraný emoce, štěstí v očích ... Jo tohoto borce mam v oblibě. :-)

  3. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    p!erreCORE     před 4 lety 29.12.2019 14:11 |  
    1 1

    Ani slovo o Jardovi K. .. jen tak mimochodem, tohle mně zaujalo. Rozhovor super, Houšťa je sympaťák a velkej frajer a velkej Slávista!

    • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

      Dr. Fe1     před 4 lety 29.12.2019 23:23 |  
      2 8

      O Štěpánovi Kolářovi toho taky moc nenamluvil. Tak on řeší věci hlavně s Trpišem, brankáře nebo kondiční trénink asi zas tolik ne. Takže bych v tom nic nehledal.

  4. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    Dr. Fe1     před 4 lety 29.12.2019 18:12 |  
    9 8

    Rozhovor doporučuji .... Houšťa je sympaťák, jeho emoce jsou opravdový a je vidět jak je stejnej fotbalovej fanatik jako Jindřich. To že spolu řeší fotbal do 3 do rána je také vševypovídající. Tenhle trenérskej tým je unikátní a to jako celek ! Nejen Jindra sám. Máme štěstí že jsou u nás a kéž to vydrží co nejdéle !

  5. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    Joe-L     před 4 lety 31.12.2019 20:15 |  
    5 0

    Dneska je s Houšťou rozhovoru v Mf Děsu... je to i na iděsu, ale jako prémium článek. Moc hezký povídání. :-)

    • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

      Harvey     před 4 lety 31.12.2019 22:35 |  
      3 0

      Můžeš prosím zkopírovat pro ty co premium na iděsu nemají? :)

      • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

        Joe-L     před 4 lety 01.01.2020 01:28 |  
        1 0

        Já prémium taky nemám, max. můžu vyfotit noviny (mám to v papírový podobě), ale nevím, jestli už to není umaštěný od chlebíčků. :-D Jsem právě myslela, kdyby to sem mohl hodit v el. podobě.

        • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

          Harvey     před 4 lety 01.01.2020 09:41 |  
          1 0

          Umaštěný od chlebíčků jsou nejlepší! :)

            • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

              Harvey     před 4 lety 01.01.2020 15:24 |  
              1 0

              Děkuju!:)

            • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

              Dr. Fe1     před 4 lety 01.01.2020 18:05 |  
              1 6

              Taky díky. Je to čitelné. Jdu to přečíst ...

  6. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    mihaal     před 4 lety 01.01.2020 18:28 |  
    10 0

    Obchoduje s pískem, umí se rozzuřit i dojmout. Zdeněk Houštecký, asistent slávistického kouče.
    Tabara, ty mě chceš střídat?
    David Čermák, Jan Palička
    Byl to jiný rozhovor, než na jaký je člověk zvyklý.
    Položíte otázku, a než dostanete odpověď, uplyne čtvrthodinka.
    Nad kávou a čajem v útrobách Edenu sedíte dvě hodiny a ke slovu se dostanete jen párkrát.
    Když Zdeněk Houštecký spustí, slova z něj létají jak rány z kulometu. A vy brzy zjistíte, že usměrňovat tuhle palbu nezvládnete.
    Nevadí, naopak.
    Houštecký totiž má co říct.
    Umí poutavě vyprávět o dávné minulosti, stejně jako o slávistickém podzimu snů, po kterém tým vede ligu o šestnáct bodů. Nebo o trenérovi Jindřichu Trpišovském, kterého nikdo ve fotbalové branži nepoznal tak dobře, jako on.
    „S Jindrou se znám pětadvacet let. Z Xaverova, kde jsem hrál druhou ligu a on dělal asistenta,“ spustí holohlavý chlapík, kterému za dva roky bude padesát. „A jsme na sebe napojení i přes Frantu Jampílka, našeho společného kamaráda. Pro něj už osmnáct let nakupuju pozemky pro těžbu písku.“
    Prosím? Vy pořád nemáte fotbal jako jediné zaměstnání?
    Franta je těžař, jeden z největších v republice. Firma má vytipované lokality, já jednám s majiteli a s úřady a nakupuju.
    To se dá stíhat s bojem o titul nebo Ligou mistrů?
    Proč ne?Když mám volno, sednu do auta, jezdím po republice a vyjednávám. Cítil bych se divně, kdybych s tím praštil. Franta nám všem moc pomohl, léta pro něj pracuje i Jindrův tatínek. Je moje morální povinnost mu to teď vracet.
    Jako bývalý fotbalista jste zvolil dost neobvyklý byznys. Jak jste se v něm rozkoukával?
    Bylo mi třicet, šel jsem z Xaverova do Kolína a věděl, že už ve fotbale terno neudělám. Dřív tenhle džob dělali dva tři právníci, já dostal za úkol je nahradit a přitom jsem ještě ve druhé nebo třetí lize lítal po hřišti. Franta mě naštěstí do všeho zasvětil, vždycky mi pomáhal.
    Proč?
    Můj táta, jeho nejlepší kamarád, se ve třiadevadesátém utopil na rybách. Na Hněvkovické přehradě si už balil věci, když stoupla voda a vítr mu odfoukl lodičku. Svlékl se, vzal do ruky barel, aby ho nadnášel, a skočil do vody, že ji doplave. Už byl blízko a myslel, že má vyhráno, tak barel pustil. Jenže zrovna zafoukalo, loď se pořád vzdalovala, on dostal křeč a utopil se. Byl paličák, to mám po něm.
    Říká se o vás, že máte pěkně tvrdou hlavu.
    A je to pravda. Za Měcholupy, farmu Žižkova, kde jsme tehdy trénovali, jsem kopal třetí ligu ještě ve dvaačtyřiceti a koučoval nás Kuba Slezáček, mnohem mladší kluk než já. Jednou si při zápase říkám, jak mi to jde, a najednou koukám, že Slezáček se u lavičky radí s Jindrou Trpišovským a ukazuje mi, ať jdu střídat. Tak jsem se zastavil a začal ze hřiště křičet: Já? Já mám jít dolů? Vždyť jsem nejlepší na place! Tabara, to je určitě z tvojí hlavy!
    Tabara?
    Tak říkám Jindrovi Trpišovskému, podle trenéra, který kdysi vyhrával tituly s hokejovým Vsetínem. Najděte si fotku, jak Jindra vypadal, když jsme se na Xaverově potkali poprvé. Úplný Zdislav Tabara! Jó, Xaverov, to byly časy. Tam jsem potkal i Zorana Jovanovského, velkého kamaráda, který má teď v Praze v Nekázance restauraci, kde pro mě začíná každý pracovní den.
    Rituál?
    Tak. Sice hodně pracuju v noci, ale moc nemusím spát – stačí mi čtyři pět hodin. Takže ráno v půl deváté už sedím u Zorana, kde mám své křeslo, štamgastský stoleček. Dělám rozbory, videa a čekám, kdo se objeví: Rosický, Jinoch, někdy i náš boss Tvrdík. Tam se píše historie!
    A vy v tom šrumci zvládnete rozebírat na videu Dortmund nebo Barcelonu?
    Já kolem sebe tu kavárnu potřebuju. Doma je moc klid, tam se mi tak dobře nepracuje. U Zorana jsem jak ryba ve vodě. Zatímco Jindra ještě spí, já si dám kafe, vajíčka, přečtu noviny a od té doby až do večera žiju fotbalem.
    Kde se to ve vás vzalo?
    Fotbal miluju, dal mi strašně moc. Jako malý kluk z Neratovic jsem si v jednaosmdesátém zahrál v Ďolíčku předzápas před utkáním s Valencií, asi tehdy mě to naplno pohtilo. I když jsme na soustředění mastili karty, já vždycky seděl tak, abych u toho viděl na televizi a mohl koukat na fotbal. Jednou ve Viktorce Žižkov rozrazil dveře trenér Bielik a začal řvát: Blbci, co tady karbaníte? Houšťo, ty by ses měl dívat a něco se přiučit, potřebuješ to jak prase drbání! Povídám mu: Trenére, vždyť já na to jedinej koukám!
    Takže posedlost?
    Asi jo. A všichni kolem mě jsou podobní. Jindra Trpišovský je nejlepší příklad. Když neměl práci, já ho doporučil trenéru Pulpitovi do Viktorky Žižkov. Věděl jsem, jak moc fotbal žere, a že když dostane šanci, tak nezklame. Ani to netrvalo moc dlouho a byl z něj hlavní trenér – doteď si vybavuju, jak se to semlelo.
    Pokračování na další straně


    V Lize mistrů Zdeněk Houštecký (vlevo) ve Slavii dělá asistenta Jindřichovi Trpišovskému, společně už prošli více klubů. Teď zažili i Champions League.

  7. Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

    mihaal     před 4 lety 01.01.2020 18:29 |  
    11 0


    Jak?
    Sedím takhle u Zorana na kafi a Jindra volá: Nabídli mi, abych trénoval áčko Viktorky, co si o tom myslíš? Já na to: Koukej to vzít, vole! On pochyboval, viděl, že dobří hráči jsou fuč, že jsou tam problémy, ale já povídám: Je to druhá liga, to přece nenecháš plavat!
    Nenechal.
    A hned mi říkal: Pojď do toho se mnou, musíš mi pomoct. Já do něj musel hučet, i když se mu ozvala Slavia. V Liberci byl zvyklý, měli jsme to tam rádi, dali nám tam možnost dostat se do velkého fotbalu.
    Ale zpátky na Žižkov. Jak to všechno začalo?
    Bylo mi dvaačtyřicet, jako asistent jsem přišel na první trénink a skoro nikdo z hráčů mi nestačil. Průšvih, byli jako zdechliny, zanedbaní a znechucení tím, jak to na Žižkově nefungovalo. V obchodě si nakoupili deset rohlíků a čínské polévky a z toho týden žili. Franta Jampílek nám dával peníze, aby kluci vůbec měli na jídlo. Charita!
    Ale na hřišti to šlapalo. Už jste věděli, že jste dobří?
    Ani nápad, my jsme jen měli fotbal rádi. Copak jsem mohl v té době myslet na to, že budu jednou ve Slavii? Vždyť mě ani nenapadlo, že budu někdy trénovat. Ale vždycky jsem uměl kluky zbláznit. I když byli zrovna půl roku bez výplat.
    Příklad?
    Na Žižkově kopal Pavel Besta, chachar z Ostravy. Pisklavým hlasem pořád něco pokřikoval, na hřišti vám nedal centimetr. Ale na mě si nepřišel. Já byl soutěživý, tak jsme do sebe šli od první minuty. Vyhecoval jsem to a strhl celý tým. I ti, do kterých by to člověk neřekl, najednou vylétli.
    Třeba záložník Souček.
    Suk, to byl případ! Měl u nás hostovat ze Slavie zadarmo a stejně jsme ho nechtěli. Jen manažer Ivan Horník do nás hučel: Hoši, darovanému koni na zuby nekoukejte! Nevzali ho ani ve Vlašimi, ale u nás se našel a koukejte, kde je teď.
    Kde se to v něm vzalo?
    Ten kluk má neskutečný charakter a má fotbal rád. A to je nejvíc! Teď jsem byl v televizi s Petrem Švancarou a povídám mu: Tys byl fantastický fotbalista, ale zevlák. Lenoch línej! A on na to: Kdybych potkal cvoka, jako jsi ty, dotáhl bych to dál. Má pravdu, já bych ho donutil. A takoví jsou i ostatní v našem realizáku. Každému, kdo k nám přijde, vtloukáme do hlavy: Nebuď podělanej! Radši něco zkus, i když to nevyjde! Leklé ryby nesnášíme.
    Hráčům dodáváte kuráž, ale jste pověrčivý. Jde to dohromady?
    Bez problémů. Děláme si z toho srandu. Třeba říkám, že předkolo Ligy mistrů v Kluži jsme zvládli díky tomu, že náš doktor Krejčí si před zápasem sedl na jejich lavičku. Kdykoli jsme předtím někam letěli a on byl s námi, přinesl smůlu. Doma jsme ho nechat nemohli, tak mu aspoň povídáme: Hele, ty pechfogle, sedni si při rozcvičce k nim a ta tvoje smůla se přenese na ně! A jak to dopadlo?
    Kluž nedala penaltu, trefila tyč a vypadla. Ale s pověrčivostí to někdy přeháníte, ne?
    Asi jo, jenže jinak to neumíme. Když se na tréninku zapojím do hry, musím dát gól na každou branku: když to nesplním, mám nervy a kluci taky. Po vítězství musí i tiskový mluvčí příště parkovat na stejném místě. Řidič autobusu má zase zákaz couvat: v Kyjevě to porušil a prohrálo se. Kdyby to jinak nešlo, radši všichni vystoupíme.
    Čím tahle posedlost začala?
    Ještě ve Viktorce Jindra vzteky nakopl plastovou lahev a omylem trefil pomezního rozhodčího. Ten neviděl, kdo to byl, a nejvíc jsem na lavičce samozřejmě řval já, takže hlavní přiběhl a vyhodil mě. Dostal jsem flastr sedm zápasů a celou dobu jsme neprohráli – od té doby na lavičku nechodím. A v první lize ani nemůžu, protože nemám licenci.
    Kdy si ji doděláte?
    Nedodělám. Spousta kamarádů, kteří ji studují, mi říká: Houšťo, ty tam nechoď, nevydržel bys ani deset minut. Stejně nemám ambice být hlavní trenér, nevidím se v tom. A na úspěchy nemůžete mít papír, ty si musíte vydřít. V tom mě život vycvičil dokonale.
    Jak to myslíte?
    Brzy jsem se o sebe musel začít starat sám, proto vždycky říkám, že ukázaná platí. To platí ve fotbale, ale i jinde. Nemám tituly, jsem vyučený elektrikář, ale kdybych nedělal dobře svou práci, nevydržel bych u ní osmnáct let. Deset let jsem taky měl frančízu adidasu, devět obchodů v nákupních centrech po republice. Až když přišly nadnárodní společnosti, musel jsem to pustit, jim se nedá konkurovat. Ale do té doby jsem patřil k nejlepším v Česku. Protože umím jednat s lidmi.
    Ale jako kliďas nevypadáte.
    To víte, že jsem se taky uměl vytočit. Když přišel kontrolor a učil mě, jak mám správně prodávat a co mám mít kde vystavené, zuřil jsem. Povídám mu: Čí to je zboží? Vaše, nebo moje? Všichni byli inženýři, strhávali mi za to body, ale já se řídil selským rozumem a vyplácelo se mi to.
    Naučil vás byznys brát i fotbalisty jako podřízené?
    Ne. Beru je jako kamarády.
    A to jde?
    Třeba Davida Hovorku znám od doby, kdy hrál za Převýšov třetí ligu. Já kopal za Měcholupy proti němu, neskutečně mě vytáčel, ale po zápase si říkám: Sakra, to je hráč! Když jsme ho brali do Liberce i do Slavie, lidi se nám smáli, že je jak ustřelené kecky. Takže když teď šel s berlemi pod tribunu Sever a ta mu aplaudovala, byl jsem dojatý.
    Jste i teď. Vidíme, jak se vám lesknou oči.
    Divíte se? Když si urval koleno a já ho vezl do nemocnice, ten kluk se mi zhroutil v náručí. Je to silné. Můžu znít jako blázen, ale garantuju vám, že David je stoper pro Barcelonu – v Lize mistrů to ukázal. Říkal jsem mu: Buď rád, že se to stalo až teď. Na Ligu mistrů sis sáhl a ukázal jsi, že jsi evropská špička. Vím, že se vrátíš ještě silnější.
    Není na škodu, když má člověk k hráčům tak blízko?
    Jinak to neumím. Ale naštvat mě taky dokážou. Když někdo něco odflákne a nepracuje pro tým, nemůže u nás hrát. Neklapalo by to.
    Teď to klape, titul máte už v polovině sezony na dosah.
    Pozor! Nesnáším, když někdo řekne, že je hotovo. Šestnáct bodů je neskutečný náskok a byli bychom za idioty, kdybychom ho promrhali, ale i to se ve sportu může stát. Mě by taky nenapadlo, že ve Slavii půjde všechno tak rychle. Pan Tvrdík nám na uvítanou řekl: Do pěti let bych tu rád měl Ligu mistrů. A my už po dvou letech máme splněno.
    No právě. Co dál?
    Zlepšovat se. Motivaci máme pořád. Do konce života mě bude mrzet zápas na Chelsea, protože jsme měli na to přes ni postoupit. Mohli jsme jít až do finále Evropské ligy, třeba ji i vyhrát. Ale hlavní je, že se posouváme. Přijedou Budějovice, které hrají výborně a my je přejedeme jak zamrzlou řeku. To není chvástání, to je fakt. Šestnáct tisíc lidí jde v prosinci na fotbal a tleskají nám. A to nás hřeje ze všeho nejvíc.
    Kamarádi S hráči má trenér Zdeněk Houštecký blízký vztah. Na snímku je
    s obráncem Janem Bořilem.

    • Re: Jsme cvoci, co nesnášejí poseroutky! Trpišovského pravá pěst o emocích i držení h

      DKNL     před 4 lety 02.01.2020 21:38 |  
      0 0

      Moc pěkný !